Císař Říše římské byl titul, který v roce 800 našeho letopočtu obnovil král francký Karel s přímým odkazem na slavnou historii již zaniklé antické Říše římské. Císař nové Římské říše byl především ochránce křesťanů, papeže a papežského sídelního města Říma. S úřadem nebyla spojena žádná veliká moc, zato však mimořádná prestiž a výjimečné postavení mezi evropskými panovníky. Císařský titul nebyl dědičný a neexistovalo ani žádné přednostní právo na císařský trůn. Císaře volilo 7 kurfiřtů ve Frankfurtu nad Mohanem (3 kurfiřti církevní – arcibiskup mohučský, trevírský a kolínský a 4 kurfiřti světští – panovník český, saský, braniborský a rýnský), po volbě následovala korunovace římským králem v německých Cáchách a pak se musel budoucí panovník říše vydat na tzv. Římskou jízdu, na jejímž konci dostal císařskou korunu z rukou papeže a tím byl korunován císařem Říše římské. Titul přestal být používán na začátku 19. století.
Proč nedošlo ke korunovaci bezprostředně po zvolení, jak bylo zvykem?
Cesta Karla IV. za císařskou korunou nebyla snadná. Nejprve byl v červenci 1346, za podpory svého přítele a učitele z dětství papeže Klimenta VI., zvolen římským vzdorokrálem vůči Ludvíku Bavorovi. Korunovace se však po zvolení nekonala (byť to bývalo zvykem), neboť Karel IV. se vydal se svým otcem Janem Lucemburským na pomoc Francouzům. Jan v této bitvě zemřel a Karel následně musel vypravit jeho pohřeb v souladu s otcovou poslední vůlí a rozhodnutím české šlechty a slezských knížat se stal českým králem. Korunovace římským králem se uskutečnila v listopadu roku 1346 v Bonnu, protože tradiční Cáchy odmítly Karla uznat novým římskoněmeckým králem (město stranilo Ludvíku Bavorovi).
V roce 1347 Karlův oponent Ludvík Bavor náhle zemřel při lovu. Jeho stoupenec Ludvík Braniborský se ještě snažil prosadit anglického krále Eduarda III. jako vzdorokrále proti již zvolenému Karlovi, ten však byl v roce 1349 znovu zvolen a následně v červenci 1349 i znovu korunován – tentokrát podle tradice a se vší slávou v Cáchách. Od doby své druhé korunovace byl Karel uznáván jediným římskoněmeckým panovníkem, avšak na svou císařskou korunovaci musel ještě počkat.
V listopadu roku 1354 obdržel Karel IV. listinu od papeže Inocence VI., v níž jmenoval kardinála Pierra de Colombiers svým hlavním zástupcem při Karlově císařské korunovaci v Římě. V únoru začal Karel v italské Pise formovat svou početnou družinu na cestu do Říma. Královna v doprovodu Arnošta z Pardubic s vojenskými kontingenty z českých zemí a německých částí říše dorazila do Pisy již počátkem února 1354, papežský legát Pierre de Colombiers o měsíc později.
Římská cesta
22. března 1355 se Karel IV. s královnou, papežským legátem, čtyřmi tisíci rytířů a dalších členů doprovodu vydal konečně do Říma, kam dorazil 2. dubna. V souladu se svým slibem, který dal papeži, nevstoupil do města, ale utábořil se nad městem na nedaleké Mariánské hoře, zatímco kardinál Pierre de Colombiers vjel přímo do města, odkud s sebou přivezl papežovo svolení, jímž byl Karel zproštěn závazku dodržet zmíněný slib, král však této laskavosti nevyužil, zato se v souladu se svými romantickými sklony vydal do města v přestrojení za prostého poutníka, požádal o nocleh v domě člena kapituly svatého Petra a pak si v klidu a sám, nikým nepoznán, prohlížel hlavní římské chrámy a trosky starověkého města. Druhý den odpoledne, na Bílou sobotu, se dal poznat, ve vatikánském paláci přijal představitele římského senátu a přenocoval zde jako papežův host.
Slavnostní akt korunovace římským císařem
V den své císařské korunovace, na Hod boží velikonoční, 5. dubna 1355, se Karel za ranního rozbřesku vrátil ke své početné družině na Mariánskou horu, s níž pak v plné slávě a lesku vstoupil do Říma za jásotu lidu a hlaholu zvonů. V bazilice Sv. Petra obklopen říšskými knížaty a českou šlechtou přijal z rukou kardinála Pierra de Colombiers císařskou korunu a hold představitelů římské říše. Spolu s Karlem byla korunována i královna Anna Svídnická římskou císařovnou. Císař vykonal předepsané sliby a rozjásanými ulicemi Říma se vydal na slavnostní hostinu v lateránském paláci.
Událost, která neměla obdoby
Zvláštní nadšení a dojetí se toho dne zmocnilo zejména českých pánů. Poprvé a naposledy v dějinách českého státu stanul potomek starobylé přemyslovské dynastie se souhlasem a podporou představitelů své rodné země i svaté říše římské na nejvyšším a nejuctívanějším společenském postu, jakého mohl dosáhnout urozený laik. V obecném povědomí evropských panovníků i prostých lidí, byl císařský titul synonymem pro pána světa.
Tento významný akt je zvěčněn také na pamětní medaili.
Pokračovatel díla Karla Velikého
Teprve od chvíle své císařské korunovace se začal Karel oficiálně titulovat Karel IV., čímž se prohlásil za pokračovatele díla Karla Velikého, prvního císaře francké říše. Svou císařskou korunovací dosáhl Karel IV. skutečného vrcholu svých státnických tužeb a stanul na nejvyšším společenském stupni, jehož mohl ve své době dosáhnout. Cesta za císařskou korunou byla zkouškou jeho diplomatické bystrosti a obratnosti, v které obstál na výbornou.
Zdroje informací:
Spěváček, Jiří: Karel IV. – život a dílo. Svoboda, Praha 1979.
Internet – Wikipedia
