Již za pár dnů nás čeká významné výročí! 13. května oslavíme 300 let od narození osvícenské panovnice, která navždy změnila podobu tehdejšího světa. V minulém článku jsme se zmínili o válce Rakouska s Pruskem, ve které Marie Terezie přišla o Slezsko, hospodářsky nejrozvinutější část nejen českých zemí, ale celého habsburského soustátí.
Uzemní ztráta se projevila také úbytkem státních příjmů, a tak bylo nutné provést řadu reforem, které tuto ztrátu měly oslabit. Bylo třeba zlepšit výběr daní, ochránit manufakturní podnikání a zavést clo. Tyto kroky vyvolaly další opatření, jakými bylo budování sítě cest, rozvíjení obchodních vztahů se zámořím, zakládání společností, sjednocení měr a vah a mnoho dalších.
Velké reformy si vyžádaly velké změny v měnovém systému
Všechny tyto reformy si vyžádaly změny v oblasti měny. Mincovní systém byl do té doby velice roztříštěný, založený na rozdílných hmotnostních jednotkách, v různých částech monarchie. Struktura řízení byla nedokonalá a v soukromém mincovnictví chyběl pořádek.
Prvním krokem bylo v roce 1750 zavedení nové hmotnostní jednotky, tou se stala vídeňská marka (hřivna). Z té bylo možné vyrazit 12 tolarů nebo 24 zlatých. Nová jednotka byla zavedena v tzv. dědičných zemích, stranou zůstala uherská část monarchie a některá další území v západní Evropě. Zavedení vídeňské marky bylo součástí širší reformy měr a vah.
Konvenční měna
Zásadním krokem byla pro habsburskou diplomacii dohoda z roku 1753, která byla uzavřena s Bavorskem. Obě země se domluvily, že jejich mince budu mít společnou hmotnost a ryzost a bude tak možné je užívat volně na obou územích. Vídeňská marka byla nahrazena markou kolínskou, jejíž váha byla 6/5 marky vídeňské, tj. vážila 233,8 g. Marka se dělila na 20 zlatých po 60 krejcarech. Odtud převzala nová měna – kromě označení „konvenční“ – i označení „dvacetizlatková.“ Razily se tolary v hodnotě 2 zlatek, půltolary a čtvrttolary.
Vznik papírových peněz
Pokusy o založení papírových peněz se objevily již v průběhu 17. století, nikdy se však v oběhu neudržely dlouho. Za vlády Marie Terezie vznikly nejprve jakési platební obligace, které sloužily původně jako půjčka. Dalším krokem byly bankocetle. Ty byly vydány v hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých. Při placení dávek je státní pokladna přijímala jen do poloviny sumy namísto kovové měny, ale všechny poplatky placené Vídeňské městské bance bylo nutné odvádět z 1/3 v bankocetlích.
Měděné drobné
Měděné peníze s nízkou nominální hodnotou nahradily v roce 1760 do té doby stříbrné mince. Ty představovaly po dlouhá staletí slabý článek měnového systému, protože obsahovaly nižší obsah stříbra, než byla jejich nominální hodnota.
Soustředění ražby do státních mincoven
Díky obratné politice Marie Terezie se postupně dařilo omezovat mincovní aktivity soukromých vydavatelů. Napomáhala tomu i skutečnost, že řada vydavatelů své aktivity ukončovala sama, protože nedokázali konkurovat vládním mincovnám. Stát nabízel i možnost, že soukromé ražby mohly být za příslušný poplatek prováděny ve vládních mincovnách, kde jejich výroba mohla být lépe kontrolována. Po složitých jednáních tak byla v roce 1758 zastavena ražba v biskupské mincovně v Kroměříži a nebyla již obnovena. Další mince razili olomoučtí biskupové (od roku 1772 arcibiskupové) ve vídeňské mincovně.
Za vlády Marie Terezie vzniklo takřka 300 nových mincí
Marie Terezie nechala během své dlouhé vlády a díky mnoha měnovým subsystémům vyrazit typově nejvíc mincí z rodu Habsburků vůbec. Jednalo se téměř o 300 typů měděných, stříbrných a zlatých mincí. Mnohé z nich se staly skutečně vzácnými. Asi nejznámější a nejrozšířenější minci představuje tolar. Tolar se díky své důvěryhodnosti a oblíbenosti udržel v mincovním systému po dlouhá staletí a právě z této mince vyšel o něco později i americký dolar.
Jste zvědaví, které mince z dob Marie Terezie jsou dneska vzácné a ceněné sběrateli z celého světa? Pokud ano, počkejte si na poslední článek, který zde najdete přesně za týden!
