Portréty slavných císařů na mincích starých více než 2000 let aneb pokračování vyprávění o splněném snu

Každá mince má dvě strany. Tohle všeobecně známé (a tak trochu otřepané) přísloví nám říká, že je třeba nahlížet na každou věc či situaci ze dvou stran, což je nepochybně moudré a rozumné. Pojďme si trochu zahřešit a prozkoumat dnes jen jednu stranu mince, tedy jednu stranu dalších třech mincí.

Těch s portréty dalších slavných císařů, jejichž životní příběhy zachytil Gaius Suetonius Tranquillus, slavný římský polyhistor a literát, ve svém rozsáhlém díle Životopisy dvanácti císařů. V minulém článku jsme vám přiblížili osud přeslavného Caesara a jeho následovníka Oktaviána, jejichž biografiím byly věnovány první dvě knihy. A dnes nakoukneme do dalších třech.

Kniha III, s názvem Tiberius pojednává o životě a činech Tiberia Claudia Nera, kniha IV., která dostala jméno Gaius Caligula, obsahuje biografii Gaia Caesara Augusta Germanika a kniha V, nazvaná Božský Claudius představuje životní příběh císaře Claudia.

Tiberius Julius Caesar Augustus

Budoucí císař se narodil v roce 42 před naším letopočtem a pocházel z velmi starobylého a velice urozeného rodu Claudiů. Po rozvodu svých rodičů a nové svatbě své matky se stal adoptivním synem císaře Oktaviána a po jeho smrti se ujal vlády. Tiberius byl druhým císařem římským a během své vlády provedl úsporné hospodářské reformy, v rámci nichž naplnil státní pokladnu penězi, a současně ukončil politiku vojenské expanze a omezil se na obranu stávajících hranic, v čemž mu byl nápomocen jeho synovec a adoptivní syn Germanicus. V mládí prokázal Tiberius znamenitý vojenský talent při vedení četných tažení při severní hranici impéria. Pak se vypravil do Germánie, kde se podílel na potlačení povstání kmenů v Ilýrii a Panonii a věnoval se nápravě dopadů římské porážky v bitvě v Teutoburském lese.

Vlády se Tiberius ujal v srpnu roku 14 našeho letopočtu. Na rozdíl od svého předchůdce nedokázal vycházet se senátem. Díky tomu nabylo jeho panování tyranské podoby. Po smrti Germanika svěřil faktické řízení státu do rukou bezohledného a ctižádostivého prefekta Seiana a stáhl se z Říma do ústraní na ostrov Capri. Když Seianova moc dosáhla takových rozměrů, že ohrožovala samotného Tiberia, nechal ho starý císař roku 31 sesadit a následně popravit. Tiberiovým úmrtím v roce 37 přešla vláda na jeho prasynovce, Germanikova syna Caligulu. V Suetoniově díle je Tiberius podroben silné kritice a závěrečné období jeho vlády je vykresleno v ponurých barvách, nicméně moderní badatelé zrevidovali jeho negativní hodnocení a vyzdvihují ho jako svědomitého a uvážlivého politika.

Caligula, třetí římský císař

Gaius Caesar Augustus Germanicus, známý pod přízviskem Caligula vládl od roku 37 až do svého zavraždění o 4 roky později. Byl syn Germanica, úspěšného vojevůdce a adoptivního syna císaře Tiberia, jenž náležel ve své době k nejpopulárnějším veřejným osobnostem Říma. Svou přezdívku Caligula, která znamená botička, obdržel v době otcových taženích v Germánii.

Historické prameny popisují první měsíce Caligulovy vlády jako jedno z nejšťastnějších období v historii říše. Císařovy činy se vyznačovaly štědrostí vůči lidu i vojsku, přestože mnoho z nich bylo provedeno z prosté politické vypočítavosti. Šest měsíců po slibném zahájení své vlády se Caligula nervově zhroutil a následně prodělal vážné onemocnění, patrně encefalitidu. Obyvatelstvo celé říše bylo naprosto ochromeno zármutkem a sympatiemi k churavému Caligulovi. Z nemoci se sice vyléčil, ale nastal skutečný zlom v jeho chování. Nespoutaně holdoval alkoholu a hledal potěšení v rozkoši s chlapci a ženami. Také nařídil zabití několika svých věrných, kteří zaslíbili své životy bohům v případě císařova uzdravení. Z důvodu údajného spiknutí dal zadržet svého bratrance a adoptivního syna Tiberia Gemella a otce své první manželky Marka Junia Silana, načež byli přinuceni k sebevraždě. Postupně zlikvidoval i další blízké, o nichž byl přesvědčen, že připravují spiknutí proti němu. Neskutečně marnivým hýřivým životem přivedl zemi téměř k finančnímu krachu, jejímž následkem zasáhl říši hlad nezjistitelného rozsahu.

Navzdory finančním těžkostem realizoval řadu staveb, z nichž některé byly určeny veřejnosti, jiné nařídil vybudovat pro sebe. Zdokonalil a rozšířil přístavy v Kalábrii a na Sicílii. Účelem těchto prací bylo zřejmě zvýšení objemu obilí přiváženého po moři z Egypta, pravděpodobně v reakci na předchozí zásobovací problémy vedoucí k hladu. V roce 39 nechal vystavět monumentální technické dílo – tři kilometry dlouhý most dočasně spojující pobřeží v Baiích se sousedním přístavem v Puteolech. Přestože Caligula neuměl plavat, opakovaně přes most přejel na svém oblíbeném koni Incitatovi, oděn v pancíři Alexandra Velikého. Mimoto nechal zhotovit dvě obrovské lodě, které patřily k největším lodím, jaké kdy byly v antickém světě postaveny. Menší z nich byla určena jako chrám zasvěcený bohyni Dianě, větší měla sloužit jako plovoucí palác, opatřený mramorovou podlahou a nezbytným komfortním vybavením. Do historie se Caligula zapsal také jako milovník a zároveň zloděj uměleckých cenností, preferující hojné poklady uložené v řeckých chrámech.

V lednu roku 41 byl úkladně zavražděn během komplotu zorganizovanému důstojníky pretoriánské gardy, některými senátory a členy císařského dvora. Pokus římského senátu využít jeho smrti k obnovení římské republiky byl zmařen, když vojáci pretoriánské gardy prohlásili za císaře Caligulova strýce Claudia.

Tiberius Claudius Nero Germanicus- první císař narozen mimo Itálii

Tento muž se stal císařem zcela nečekaně, ve věku téměř padesáti let, po zavraždění svého synovce. Narodil se ve městě Lugdunum (dnešní Lyon ve Francii) a stal se tak prvním římským císařem příchozím na svět mimo Itálii.

V důsledku onemocnění prodělaném v dětském věku trpěl různými fyzickými vadami a jeho rodina ho vyloučila z účasti na veřejném životě. Po dlouhou dobu se v soukromí oddával studiu dějin a za vlády svého synovce Caliguly získal místo konzula. Císař ho totiž pro jeho domnělou duševní omezenost nepokládal za hrozbu, což ho ušetřilo osudu mnoha jeho příbuzných a jiných předních Římanů, které nechali usmrtit nebo poslali do vyhnanství. Po zavraždění Caliguly, prohlásila pretoriánská garda císařem posledního přeživšího dospělého mužského příslušníka vládnoucího rodu, tedy právě Claudiuse.

Přes nedostatek politických zkušeností se Claudius ukázal jako schopný administrátor a ambiciózní stavitel a projevoval mimořádný zájem o soudnictví. Se senátem udržoval napjaté a komplikované vztahy, způsobené několika komploty a tvrdými postihy některých jedinců. Desítky popravených senátorů a jezdců nevypovídají ani tak o Claudiově krutosti, jako spíše o slabosti jeho postavení. Během svého panování se totiž ocitl ve vleku svých intrikářských manželek: nejprve Messaliny, která jej chtěla v roce 48 připravit o trůn, a po jejím pádu Agrippiny mladší. Přestože měl Claudius vlastní potomky, po jeho smrti roku 54 se ujal vlády Agrippinin adoptivní syn Nero.

Tak už známe příběhy z pěti mincí a pěti knih. Zbývá tedy ještě 7 císařů a pouhé 3 knihy, což vypadá na pěkný zmatek, takže náš poslední článek bude stát rozhodně za přečtení…