Přišel čas na další čtyři příběhy císařů, kteří díky dílu Gaie Suetonia Tranquilla inspirovali sestavení fascinující kompilace na přání – skládá se ze 12 autentických mincí, které pocházejí z doby před dvěma tisíci lety. Mimochodem, právě tyto historické mince jsou fascinujícím dokladem vyspělosti a vysoké kvality numismatiky před dvěma tisíci lety. Což stojí v kontrastu s dnešní hektickou dobou, kdy většina věcí nepřežije jeden rok!
Mince nesou portréty císařů, jejichž biografie Suetonius zachytil v celkem osmi knihách svého slavného díla. Do dnešního dílu nám zbylo ještě sedm císařů a tři knihy, což je celkem pořádné sousto. Do teď to šlo hezky pravidelně – jeden císař, jedna kniha – jedna kniha o Césarovi, druhá o Oktaviánovi, třetí o Tiberiovi, čtvrtá o Caligulovi a pátá o Claudovi. To má řád! Ale sedm císařů a tři knihy? Pojďme na to!
Šestá kniha – Nero
Šestá kniha Suetoniova díla je navíc také věnována jen jedinému císaři! Má název Nero a obsahuje biografii Nerona Claudia Caesara (vládl v letech 54 – 68 našeho letopočtu).
Nero (rodným jménem Lucius Domitius Ahenobarbus) se stal římským císařem po smrti svého strýce Claudia. V průběhu panování se soustředil na diplomacii, obchod a kulturní rozvoj. Byl nakloněn umění, a tak nechal zbudovat četná divadla a podporoval konání různých her a uměleckých soutěží. Přesto je jeho vláda spojována spíše s tyranií a extravagancí. Je znám nařízením mnoha poprav a sebevražd. Neblaze proslul zločiny spáchanými na svých příbuzných nebo blízkých, především vraždou své matky Agrippiny, manželky Octavie, adoptivního bratra Britannika a vychovatele Seneky. Sílící nepřátelství vůči němu vyústilo v roce 65 v rozsáhlé spiknutí, které se však Nerovi podařilo potlačit. Po třech letech se proti němu opět vzbouřili místodržitelé několika provincií (mezi nimi i Galba a Otho, kteří budou mít v našem příběhu také svou roli), pretoriánská garda mu vypověděla poslušnost a Nero sám ukončil svůj život sebevraždou.
Sedmá kniha – Galba, Otho, Vitellius
Sedmá kniha zachycuje životní osudy dalších tří císařů, kteří se po Nerově sebevraždě jeden po druhém ujali moci. Jejich období je datováno na konec roku 68, kdy se vlády ujal Galb. Ten vládl i na začátku roku 69. Po jeho smrti ho na několik měsíců vystřídal Otho a toho zas na několik měsíců Vitellius. Vitelliova vláda také neskončila před koncem dramatického roku 69, který je tak do dějin navždy zapsán jako „rok čtyř císařů“.
Servius Sulpicius Galba se ještě před nástupem na císařský trůn proslavil svou pozoruhodnou politickou kariérou. Byl konzulem, pak místodržitelem v Horní Germánii a prokonzulem v Africe. V roce 68 zosnoval se svým spojencem Othonem vzpouru proti Neronovi, která skončila Neronovou sebevraždou, a Galba byl provolán císařem. Nicméně jeho strohá a přísná politika ho brzy připravila o podporu.
Protože nový císař neměl žádné žijící potomky a navíc dosáhl velmi pokročilého věku, chtěl se jeho spojenec Otho stát jeho nástupcem. Galba byl u moci sotva pár měsíců, když mu v lednu 69 odepřeli vojáci v Horní Germánii poslušnost a provolali císařem svého velitele Aula Vitellia. Galba proto přikročil k ustavení svého následníka, nevybral však Othona, ale mladého aristokrata Lucia Calpurnia Pisona Liciniana. Othova neochvějná důvěra v Galbu byla zlomena. Několik dní po Pisonově adopci Galbem se Otho pomstil. Navzdory neutěšené osobní finanční situaci, zapříčiněné jeho předchozí rozmařilostí, shromáždil dostatek peněz k uplacení gardistů a nechal Galbu i Piso Liciniana krutě zavraždit. Po boji se Otho vrátil do vojenského tábora a ještě tentýž den, na konci ledna roku 69, byl senátory prohlášen císařem a obdařen patřičnými kompetencemi.
Otho, poučen z Galbova strmého pádu, usiloval o smír mezi různými mocenskými skupinami, byl shovívavý k pretoriánské gardě a snažil se taky vynahradit provinciím předchozí Galbovu lakotu rozdílením štědrých darů tamním občanům. Navzdory tomu zůstávali senátoři hluboce rozrušeni Othovým nástupem na trůn.
Ve stejný čas se rozhořela vzpoura legií na Rýně, které nakonec prohlásily Vitellia císařem a zahájily postup směrem do Itálie. Otho se pokusil dosáhnout s Vitelliem usmíření nabídkou sdílené vlády nad říší a když neuspěl, vrhl se do příprav neodvratně se blížícího válečnému střetnutí. Jeho strategie spočívala v uskutečnění rychlého, pozornost odvracejícího útoku, jímž by si zajistil čas ke shromáždění svých rozptýlených sil. Otho i Vitellius disponovali nemalou vojenskou silou, Othonovy jednotky však byly více rozptýlené a trvalo jim delší čas se přesunout k centru boje. Zkušení velitelé legií nabádali Othona, aby se vyvaroval boje a vytrval do příchodu posil, ten se však nakonec přiklonil k okamžité konfrontaci s nepřáteli. Došlo k bitvě u Bedriaka, kde si Othonovi vojáci počínali velmi zdatně, přesto byli poraženi a vzdali se vítězným vitelliovcům.
Otho, který si uvědomoval, že výsledek střetnutí byl výrazně poznamenán jeho vlastní nerozvážností, se rozhodl již v boji nepokračovat. Prohlásil, že „lze spíše ospravedlnit, když zahyne jeden na místo všech, než mnoho kvůli jedinému“ a spáchal sebevraždu nalehnutím na svůj meč. To bylo v dubnu 69. Císařem byl následně provolán Aulus Vitellius, jehož panování v Římě byl souzen také jen krátký čas. V červenci 69 se vzbouřila vojska v Egyptě, Sýrii a Judeji, která svým císařem provolala svého oblíbeného vůdce Vespasiana. Ten se rozhodl zklidnit obrovskou nejistotu a nervozitu mezi obyčejnými lidmi i vojáky a začal jednat. Jeho vojska vtrhla do Říma a přinutila Vitellia a jeho vojáky ke kapitulaci, během pouličních bojů byl Vitellius zabit. Psal se prosinec roku 69 a císařem se stal Titus Flavis Vespasianus.
Připomeňte si, jak období římských císařů s Juliem Ceasarem začalo a životopisy předešlých císařů – Tiberia, Caliguly a Claudia.
